pondělí 19. února 2018

2x na téma ruské pohádky



Převyprávění příběhů neboli retellingy jsou v současné době velmi populární. Spousta lidí (a já nejsem žádnou výjimkou) dokáže ocenit, když autor vezme známý rámec příběhu a zasadí ho do jiného prostředí či jiné doby. Převyprávěná bývají díla klasické literatury, mýty či pohádky. Určitě jste už slyšeli o nějakém retellingu všeobecně známého příběhu jako je Popelka, Kráska a zvíře nebo Alenka v říši divů. Já ale v posledních měsících přečetla dvě knihy stavící na pohádkách, které jsou podle mě Středoevropanům bližší a neokoukanější zároveň. Staví totiž na ruských pohádkách a historii.

neděle 7. ledna 2018

Auður Ava Ólafsdóttir – Listopadoví motýli | Cesta nikam

Listopadoví motýli je už starší knížka islandské autorky Auður Avy Ólafsdóttir, která u nás ale vyšla teprve loni (jistě ne náhodou v listopadu!). U nakladatelství Plus už v roce 2012 vyšla autorčina známější kniha, Výhonek osmilisté růže. Tak dlouho jsem si ho chtěla přečíst, až vyšli Listopadoví motýli a já nakonec skončila u nich.  

Poměrně často narážím na lidi, kteří mi tvrdí, že anotace u knížek vůbec nečtou. Podle čeho se pak ale rozhodují, jestli si danou knížku přečtou? Mě třeba zajímavá anotace dokáže velmi dobře přesvědčit… jako tomu bylo i u Listopadových motýlů. Stačilo jen těch pár slov, že hrdinkou románu je překladatelka z jedenácti jazyků, a já byla navnaděná. S naší bezejmennou překladatelkou se právě rozešli jak manžel, tak milenec. Vzápětí její kamarádka Audur skončí v nemocnici a na vypravěčku připadne péče o jejího malého neslyšícího syna Tumiho. Když se jí podaří vyhrát v loterii (dvakrát), vydává se spolu s Tumim na bizarní okružní jízdu po islandské silnici číslo jedna, která možná někam vede… a možná ne?

čtvrtek 28. prosince 2017

Gail Honeyman – Eleanor se má vážně skvěle | Snad příště


Když se vás někdo zeptá, jak se máte, očekává, že odpovíte SKVĚLE. Neočekává, že začnete vykládat, jak jste večer usínali s brekem, protože jste celé dva dny nepromluvili. Prostě odpovíte SKVĚLE.“ 

Eleanor se má vážně skvěle. Od pondělí do pátku pracuje jako účetní v kanceláři, kam nastoupila někdy před devíti lety poté, co dokončila studium klasické literatury. Víkendy tráví doma četbou knih ve společnosti lahve s vodkou a vůbec nikoho nepotřebuje. Jenže pak jednoho dne spolu s kolegou Raymondem zachrání starého pána, který omdlí na ulici, což vede k sérii událostí, které Eleanor pomalu nutí vylézt ze své ulity a uvědomit si, že všechno není tak skvělé, jak to na první pohled vypadá… 

Na Eleanor jsem se vážně těšila. Někde v hloubi duše mi zněl jakýsi neodbytný hlásek, který tvrdil, že tahle knížka vypadá vážně skvěle, ale fakt. A pak jsem ji přečetla a… nějak nevím, co mám říct. Teď mám totiž v hlavě hlásky dva, a ty se hádají, jaký mám na tuhle knihu vlastně názor. Na jednu stranu totiž musím ocenit některá témata, jimiž se kniha zabývá, na druhou stranu jsem byla zklamaná, že to nedokázala i bez zápletky „v minulosti se NĚCO stalo“, která už pomalu ale jistě začíná být trochu vyčpělá.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Brodi Ashton & Cynthia Hand & Jodi Meadows – Má lady Jane | Tak trochu konina

Mou lady Jane (fakt lady, nikoli Lady) provází pověst báječně ztřeštěné legrační knihy. Při čekání na český překlad jsem málem vystála důlek, ale konečně byl tady, a ta hezká obálka! Bylo načase zjistit, jak je to s tím manželem, co je tak trochu kůň.

Možná se v britských dějinách vyznáte a znáte Jindřicha VIII., jeho šest manželek a spory s církví. A taky jeho tři děti, Eduarda, Marii a Alžbětu, kteří vládli po něm. Možná jste ale doposud neslyšeli o Janě Greyové, která byla královnou krátkých devět dní po Eduardově smrti, než byla zajata a popravena. Autorky o ní slyšely, ale rozhodly se jejímu příběhu dát jiný konec. A když už byly v tom překrucování historie, vzaly to pořádně zevrubně. Anglie v jejich podání netrpí rozkolem mezi katolíky a protestanty, ale tzv. Ediany (lidmi, kteří se dokážou proměňovat ve zvířata) a Verity (kterým se to vůbec nezamlouvá). Lady Jana má radši společnost knih než lidí, ale nějak se ocitá ve víru událostí, při nichž skončí provdaná za jednoho z Edianů a s korunou na hlavě…

pátek 17. listopadu 2017

17. 11. 2017 - 7. blogovací narozeniny!

Dneska je den plný sedmiček, letos nějak víc než obvykle. Sedmnáctého listopadu je den, kdy se tady na blogu tradičně objevuje tenhle článek. Založila jsem ho totiž 17. listopadu 2010, což je dneska přesně sedm let. Je jenom určité množství narozeninových článků, které člověk může naplnit větami typu, že bych tehdy nevěřila, že mi to tak dlouho vydrží, a už vůbec ne, k čemu se díky svému blogu dostanu. Doposud neužité věty mi zkrátka došly, přestože ten vděk a nostalgie jsou stále stejné.

Takže 17. listopadu je pro mě každoročně datum, kdy si připomínám nejen Mezinárodní den studentstva a sametovou revoluci, ale prostě důsledky, které může mít jedno malé rozhodnutí, zdánlivě bezvýznamné - jako třeba založit si blog. A taky jak je hezké, že si sem můžu napsat cokoli chci. A doufám, že si to budu připomínat ještě dlouho. Snad i spolu s vámi, moji milí čtenáři!


pondělí 13. listopadu 2017

Amie Kaufman & Jay Kristoff – Gemina | Varování: návykové!

Illuminae byla pecka. Pecka s krásnou obálkou, která mě po dočtení přiměla říct: já chci druhý díl, a hned! Bohužel, člověk ne vždycky dostane to, co chce, ale trpělivost přináší ovoce, takže o více než rok později mi domů přišla velká krabice, v níž seděla jedna tlustá modrá kniha: Gemina.

Gemina začíná chvíli po konci Illuminae. Tentokrát se ale přesuneme do jiné části vesmíru, na skokovou stanici Heimdall. Přesně na tu se uprchlíci z Kerenzy snažili dostat celou první knihu a měli neblahé tušení, proč jim nikdo neodpovídá. To se však nevyplnilo… zatím. Heimdall je stále v jednom kuse a všichni jeho obyvatelé jsou v pořádku – to se má ale brzo změnit, na stanici totiž míří skupina zabijáků Bei Techu, kteří mají za úkol se postarat, že se pasažéři z Hypatie nedostanou ani o krok dál. Bohužel pro ně, dcera velitele stanice, Hanna Donnellyová, se nehodlá vzdát bez boje. A na pomoc jí bude muset stačit její drogový dealer, Nik Malikov, a jeho sestřenka Ella. Namísto oslav Dne Terry je čeká boj o holý život…

středa 8. listopadu 2017

John Green – Turtles All the Way Down | Málo želv, moc bakterií

Kdybyste se mě zeptali, jaké jsem měla letos léto, tak mi naskočí mé záchvaty zoufalství a John a Hank Greenovi. Chtěla jsem něco krátkého na koukání při obědě, a nějak se stalo, že jsem začala na YouTube koukat na stará videa vlogbrothers. A protože jsou bratři Greenovi úžasní (skutečně na to nezapomínají), posléze jsem začala poslouchat i jejich podcast a měla jsem je čím dál tím radši.

Novou knihu Johna Greena, Turtles All the Way Down, jsem proto vyhlížela skutečně s napětím. Po těch letech od TFIOS jsem asi nebyla jediná, kdo byl zvědavý, jak se John popere s další knihou. Její hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Aza Holmesová, jejíž život naprosto ovládají její myšlenky – má totiž OCD. To způsobuje, že se nedokáže přestat zaobírat bakteriemi, které žijí v jejím těle. Vtíravé myšlenky versus racionální argumenty, 1:0. A tak stojí Aza před otázkou – když si nemůže vybrat ani své vlastní myšlenky, je vůbec paní svého osudu? Je vůbec skutečná?

pátek 3. listopadu 2017

Říjnové shrnutí | Margaret Atwoodová a depresivní knihy

Říjen se nesl v duchu školy (začátek magistra byla docela fuška!) a práce (nějak se toho sešlo hodně). Vlastně mám pocit, že nebýt toho, že jsem byla nemocná, bych na čtení zdaleka neměla tolik času. A to bych vám tu neměla o čem psát!

Asi nejzajímavější událostí měsíce je návštěva kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové. Byla jsem na její autogramiádě a následně i na besedě v Knihovně Václava Havla. Byl to docela zážitek! Margaret Atwoodové je už 78 let, přesto je na svůj věk neuvěřitelně vitální, pohotová a vtipná. Na autogramiádě se zajímala, co že je to zvláštní písmeno uprostřed mého jména (Ž) a jak se vyslovuje, fotila se s malými dětmi a dělala na ně nejrůznější obličeje (jak můžete vidět zde)…

pondělí 23. října 2017

Jay Asher – Třináctkrát proto | Oslava sebevraždy? Fakt?

Kdo dneska ještě neslyšel o Thirteen Reasons Why? Tahle knížka vzbudila letos na jaře mimořádný ohlas, když Netflix uvedl seriál natočený podle ní. Není to ale žádná novinka – kniha samotná je už deset let stará a v českém překladu vyšla poprvé v roce 2009. Já patřím k těm stařešinám, které ji četly už tehdy, ale když CooBoo knížku vydalo znovu, tentokrát jako Třináctkrát proto, rozhodla jsem se osvěžit si paměť.

Děj asi není třeba příliš přibližovat. Clay Jensen jednoho dne najde na verandě domu krabici, v níž je několik kazet. Když tu s číslem jedna pustí, ozve se z ní hlas jeho spolužačky Hanny Bakerové – jenže Hannah se před několika týdny zabila. Hannah z kazety své posluchače vyzve, aby si poslechli její příběh. Jejích třináct důvodů, proč se rozhodla ukončit svůj život. A Clay má být jedním z nich.

Jak už jsem zmiňovala, Třináctkrát proto jsem četla už v době, kdy vyšla poprvé. Tehdy mi bylo patnáct a matně si pamatuju, že se mi kniha líbila, ale nemůžu říct, že by otřásla mým světem. Asi v ní bylo málo upírů? (Ano, byl to ten rok.) Na jaře jsem ale zhlédla seriál a i přes malé nedostatky se mi dost líbil. Nebyla jsem samozřejmě sama a najednou knihu Jaye Ashera četli snad všichni. Spousta lidí ji zbožňuje, ale najdou se i tací, kteří na ní nenechají nitku suchou. Že prý oslavuje sebevraždu. No… to teda opravdu ne.

neděle 8. října 2017

Helle Helle – Tohle jsem měla napsat v přítomném čase | Podzimní melancholie

Ke čtení nejnovější knihy dánské spisovatelky Helle Helle mě nalákal článek Barbory o podzimně laděných knihách. Podzimně se právě teď docela cítím, takže jsem v knihovně ulovila Tohle jsem měla napsat v přítomném čase a hned v metru jsem se pustila do čtení.

Dorte bydlí v domku u nádraží, před rodiči předstírá, že studuje v Kodani literaturu, ve skutečnosti ale spíš bojuje s nespavostí, chodí na dlouhé procházky a taky trochu píše. Občas navštěvuje svou tetu Dorte, po níž je pojmenovaná. Ani jedna Dorte tak docela neví, co si počít sama se sebou, se svým životem a vztahy. Tak nějak se to stalo.


Jednou jsem se Dorte zeptala, jestli se pokaždé zamilovala hned. Pokrčila rameny:
„Jo, tak nějak.“
„Tak proč se to vždycky pokazí?“